
Pocta predkom
Josef Kainar
Josef Kainar (29.6.1917) je známy český básnik. Narodil sa v Přerove, jeho otec Josef (17.3.1882), starý otec Karel (1.11.1849) a pradedko František (5.8.1815) žili v obci Slavíč. Do Slavíča sa 27.1.1811 priženil Františkov(1815) otec Martin (1783), syn dedičného richtára Tomáša (1741) z obce Klokočí, č.d. 3.
Jozef Kainar v Přerove navštevoval Palackého obecnou chlapeckou školu a ako dieťa bol veľmi nadaný. Po mame zdedil hudobný talent a po otcovi lásku k literatúre. Od piatich rokov hral na husle, skúšal komponovať na klavíri a rád kreslil. Keď mal 7 rokov, napísal prvú básničku.
Budúci básnik Josef vyrastal s otcom Josefom, lebo rodičia sa rozviedli. To mohlo byť príčinou toho, v kvarte a kvinte prepadol z matematiky. Otec Josef pracoval ako kontrolór u dráhy, a tak sa sťahovali podľa toho, kde pôsobil: Hulín, Přerov, Olomouc a Ostrava. Študoval na gymnázijách v Přerove (1928–1934), Olomouci (1935, sem dochádzal) a po presťahovaní do Ostravy v roku 1935 gymnázium dokončil v Hlučíne (kvintu a sextu opakoval, maturitu mal v r. 1938). V r. 1934 sa z nešťastnej lásky k študentke Jane pokúsil o demonštratívnu samovraždu, bolo to v Přerove pri rieke Bečve. V r. 1938 začal študovať češtinu a francúzštinu na FF UK v Prahe. Po zatvorení vysokých škôl v novembri 1939 sa presťahoval k otcovi do Řepiště u Ostravy a pracoval na nádraží Ostrava-Přívoz do r. 1945.
Vo voľnom čase muzicíroval, v r. 1940–1941 v Ostrave a v r. 1942–1943 v Zlíne. Ako gitarista a huslista pôsobil v Doležalovom profesionálnom tanečnom orchestri. V tejto dobe nadviazal úzke vzťahy s umelcami zo Skupiny 42. Po skončení vojny sa už nevrátil na vysokú školu. Usadil sa v Brne, kde v r. 1945–1947 pracoval v redakcii komunistického denníka Rovnost. V Brne sa v r. 1947 oženil. Bol kmeňovým autorom pražského Divadla satiry v r. 1945-1949. Od r. 1947 pôsobil ako spisovateľ z povolania. V roku 1956 odišiel do Prahy a druhýkrát sa oženil. Väčšinou býval v Domovoch spisovateľov v Dobříši a na Ždáni na Slapskom jazere. Na začiatku r. 1970 prijal funkciu predsedu prípravného výboru nového Zväzu českých spisovateľov. Zomrel 16.11.1971 na infarkt. V Přerove na dome č. 18 v ulici Generála Štefánika, kde Kainarovci žili v r. 1928-1934, je umiestnená pamätná tabuľa. Rodný dom, kedysi reprezentatívny činžiak (č. domu 1625) pre zamestnancov dráhy v Husovej ulici, sa nachádza v dnešnej rómskej štvrti pri železničnej stanici.
Je autorom mnohých kníh. Inklinoval k blues. Podrobnejšie o jeho diele tu.
Báseň Stříhali dohola malého chlapečka, ktorú zhudobnil Vladimír Mišík, môže byť osobnou spomienkou na detstvo.
Rodopisne pôsobí názov knihy básní Nejdřív se musíte narodit. Čo máme spraviť, ale najskôr sa musíme narodiť, dosť drsne opisuje v básni Jak ulovit štiku dlouhou jako stehno antické bohyně. Nachádza sa tam aj smutná báseň o smrti Blues o děvčátku a labutích. V básni s označením (IV) píše o zabíjačke, ako ju zažil v detstve, a aké je to s prasiatkami v súčasnosti. Ich prasiatko sa volalo Cyrilek:
Zabijačka v dětství, kdysi...
Člověk teskně vzpomíná.
Bílé prase mrtvo visí.
Řezník je až od Zlína.
Voda vaří. Pentle vůně.
Cyrilku, mé drahé čuně,
odešlos mi. A já kdypak
zapomenu na tvůj rypák?
Odešlos mi, už jsi v pánu,
s ocáskem vždy roztočeným
jak vrtulka ajroplánu...
Zapomenout na tě? Kterak?
Cyrilek byl velký čtverák.
Troubě jako před útokem,
jak on uměl svinským krokem
přes hnůj prohnat
mne i Lidku!
Já - a na tě zapomenout?
Zapomněl jsem.
Při jelítku.
Oschly slzy perel zvící
při hedvábné jitrnici.
---
Zabijačka z dávných časů
měla mystickou svou krásu.
Z pekla nebo z nebe? Čertví.
Řezník byl však velekněz,
Cyrilek byl oběť žertvy,
voněla tam krev, a horce...
Ach, ty zabijačky dnes!
Nadělají z vepře porce,
on se octne v světě jiném
v pikslách, zatavených cínem,
umlet, nacpán do sklenic.
Žádná sláva, nikde nic,
pro cit, pro chut' samá manka.
Žádný obřad, mystérium.
Chybí i ta majoránka.
Takže v hlavách smutek máme,
když v hospodě pojídáme
jitrničku domácí prý.
Tohle že byl kdy vepř kyprý?
Kousám, kousám do onuce.
S vidličkou a nožem v ruce
člověk notnou chvíli lká.
Nad památkou
Cyrilka.
Člověk teskně vzpomíná.
Bílé prase mrtvo visí.
Řezník je až od Zlína.
Voda vaří. Pentle vůně.
Cyrilku, mé drahé čuně,
odešlos mi. A já kdypak
zapomenu na tvůj rypák?
Odešlos mi, už jsi v pánu,
s ocáskem vždy roztočeným
jak vrtulka ajroplánu...
Zapomenout na tě? Kterak?
Cyrilek byl velký čtverák.
Troubě jako před útokem,
jak on uměl svinským krokem
přes hnůj prohnat
mne i Lidku!
Já - a na tě zapomenout?
Zapomněl jsem.
Při jelítku.
Oschly slzy perel zvící
při hedvábné jitrnici.
---
Zabijačka z dávných časů
měla mystickou svou krásu.
Z pekla nebo z nebe? Čertví.
Řezník byl však velekněz,
Cyrilek byl oběť žertvy,
voněla tam krev, a horce...
Ach, ty zabijačky dnes!
Nadělají z vepře porce,
on se octne v světě jiném
v pikslách, zatavených cínem,
umlet, nacpán do sklenic.
Žádná sláva, nikde nic,
pro cit, pro chut' samá manka.
Žádný obřad, mystérium.
Chybí i ta majoránka.
Takže v hlavách smutek máme,
když v hospodě pojídáme
jitrničku domácí prý.
Tohle že byl kdy vepř kyprý?
Kousám, kousám do onuce.
S vidličkou a nožem v ruce
člověk notnou chvíli lká.
Nad památkou
Cyrilka.